Jarní Ukrajina: 2. den: Lvov

Lvov

2.den: 31. 3. 2018

Máme tady druhý den našeho výletu, který hodláme strávit procházkou po Lvově, jelikož se zde nachází spoustu zajímavostí a zajímavých míst.

Ráno jsme vstávali v 8 hodin. Dnes nás čeká jen procházka po Lvově, takže nemusíme zas tak moc spěchat. Upravili jsme se a vydali se na snídani do hostelové restaurace Druzi, kde jsme dostali na recepci 4x 10% slevu na snídaňové menu. Už když jsme vcházeli do restaurace, tušili jsme, že nebude nejlevnější. Interiér byl moc hezký a už od pohledu vypadala draze. Jelikož jsme neměli už žádné jídlo, rozhodli jsme se tu přeci jen nasnídat. Usadili jsme se, a když nám mladá Ukrajinka přinesla jídelní lístek, přišlo to, co jsme očekávali, jídla od 70 UAH nahoru.

Jarní Ukrajina: 1. den: Cesta do Lvova

Cesta do Lvova

1. den: 30. 3. 2018

Jak už bývá Ondrovým zvykem, každý rok na velikonoční prázdniny využívá 4 dny volna k odcestování na Ukrajinu a tento rok padlo rozhodnutí na výlet do Lvova, Lucku a do Ivano-Frankivs.

Havaj: 4. den: Waikiki beach

Waikiki beach

4. den: 21. 9. 2017

Stále ještě odpočíváme na letišti v Honolulu. Když se blíží pátá hodina ranní, budím Verču s tím, že by bylo vhodné odejít. Na mapě, kterou Verča měla staženou v mobilu, nacházíme nedaleko autobusovou zastávku a doufáme, že od tama pojede nějaký autobus na Waikiki beach. Rozloučíme se tedy s hlídačem a jdeme. Zastávku jsme našly hned, co bylo však horší, že nikde na žádné havajské zastávce nenajdete jízdní řád, jen ceduli s čísly autobusů, které tam zastavují. Chvíli tam jen tak sedíme a doufáme, že něco pojede, když se můj mobil z ničeho nic napojí na wifi hotelu, který je za rohem. Bohužel, jak wifi rychle přišla, tak i odešla. Verča se rozhodla popojít blíže k hotelu a najít nějaký jízdní řád. Já mezitím čekám s věcmi na zastávce. Asi po 10ti minutách vidím v dáli přijíždět autobus. Volám tedy na Verču ať rychle přiběhne, ta ale nereaguje. Naštvaná musím autobus s názvem Waikiki beach nechat odjet. Po chvilce se Verča vrátí s tím, že do 15ti minut by měl nějaký autobus jet. Když ji oznamuju, že před chvíli autobus na Waikiki beach odjel, řekne, že ho neviděla a že za chvíli pojede další. Naštěstí do 15ti minut opravdu přijel další autobus s velkým nápisem WAIKIKI BEACH. Volejte sláva a tři dny se radujte – nezůstaneme na zastávce na letišti :D

(Cestou na zastávku z letiště)

Na Havaji musíte do autobusu nastupovat předními dveřmi, protože hned u řidiče je stroj, do kterého hodíte peníze, který mimochodem nevydává peníze nazpět, takže tam musíte hodit přesnou částku a řidič vám poté utrhne jízdenku, na které jsou pod sebou vypsané různé časy. Jak to funguje, jsem za celou dobu na Havaji nepochopila. Nejdřív jsme myslely, že je jízdenka časově omezená a můžete s ní přestoupit jen jednou, ale každý řidič nám ji utrhl jinak a časy nikdy neodpovídaly. S přestupem to bylo také složitější – u prvního řidiče jsme jízdenku dostaly, ve druhém autobusu nám ji řidič vzal, jiný den nám ji jiný řidič nechal a vzal nám ji až třetí :D Asi jak se komu zalíbíte :D Každopádně jsem nastoupila jako první a řekla jsem řidiči, že chci jeden lístek na Waikiki beach, jen kývl hlavou, řekl 2,50$ a ukázal na stroj na peníze. Bohužel jsem nevěděla, že stroj nevrací nazpět a tak jsem tam strčila rovnou 5 dolarů a čekala, co bude dál. Když se nic nedělo, zeptala jsem se řidiče, co teď. Až teď mi oznámil, že stroj peníze nevydává a už je nemůžu dostat zpátky. Naštěstí za mnou byla ještě Verča, která zatím neplatila, tak jsem svou “objednávku“ změnila z jednoho lístku na dva a problém byl vyřešen.

Zde také zjišťuji, že lidé, kteří žijí na Havaji, jsou ranní ptáčata. Na to, že bylo teprve 5 ráno, byl autobus nacpaný k prasknutí a všichni lidé vypadali šťastně, vyspaně a spokojeně – vím, žijou na Havaji, ale ono je sakra 5 ráno O_o :D

Cesta trvá asi 45 minut a my tak měly dost času zjistit, jak se řidiči dává znamení na zastavení a jak se otevírají dveře. Nejspíš si říkáte, co může být těžkého na otevření dveří, ale samy se automaticky neotevírají, klika tam není, ani žádný čudlík na otevření kolem nich není a řidič je také neovládá, tak jak? Je to jednoduché – lehce přiložíte dlaň doprostřed dveří a ony se teprve pak automaticky otevřou. A řidiči dáte znamení k zastavení tak, že kolem oken přes celý autobus je natažený kabel, za který jednoduše zatáhnete, u řidiče to cinkne a on tak ví, že má na další zastávce zastavit. Co je pro turisty však velkou nevýhodou, že některé autobusy vůbec nehlásí jména zastávek a vy si je ani nemůžete počítat a dopočítat se tak, na jaké zastávce máte vystoupit, protože když nikdo necinkne, autobus na dané zastávce nezastaví a vy ji můžete lehce přehlédnout, protože nejsou nějak výrazně označeny. Pozn.: Dobrá rada pro nezkušené cestovatele – vemte si s sebou do autobusu vždy něco teplého, protože klimatizace tam jede na plné pecky, takže tam vždy promrznete. Šok nastane, když celou dobu nadáváte, jaká vám je zima, protože uvnitř autobusu musí být maximálně 15 stupňů, vystoupíte a dostanete horkou facku v podobě 38 stupňů celsia :D

Sledujeme tedy náš pohyb na offline stažené mapě na mobilu, a když se začneme přibližovat k Waikiki beach, rozhodneme se vystoupit (pozn. zastávka Kuhio Ave + Liliuokalani Ave). První pohled nevypadal moc dobře. Na zastávce ležel nějaký opilý bezdomovec a nikdo jiný kolem nebyl, tak jsme se rozhodly rychle zamířit směrem k moři. To bylo naštěstí vzdálené jen nějakých 300 metrů od zastávky, takže jsme tam byly co by dup. Znovu jsem začala cítit krásný mořský vzduch a nemohla jsem se dočkat, až si smočím nohy v moři. Odložily jsme si věci na kraji pláže u malé zídky a rychle jsme zamířily do vody. Byl to krásný pocit, vědět, že jsme opravdu dorazily do cíle – ano, jsme opravdu na Havaji, my to zvládly!

 

(Východ slunce na Waikiki beach)

Zde se zdržíme asi hodinu a půl, užíváme si krásný východ slunce a také hned zneužíváme Waikiki wifi, které je na hodinu zdarma a které se táhne po celé pláži, abychom daly rodině a přátelům vědět, že jsme v pořádku. Kolem půl 8 ráno, kdy se pláž začne pomalu plnit lidmi, dostáváme hlad a tak se vydáváme na průzkum a hledáme, kde bychom se mohly najíst, protože obchody a restaurace už také začaly otevírat. Nakonec končíme v nedalekém Burger Kingu, kde si pochutnáme na Whopperu a rozhodneme se vydat na dlouhou cestu pěšky až k našemu ubytování, které má byt od pláže vzdáleno necelé 4 kilometry. Co to je, 4 kilometry?.. to musíme ujít přece za chviličku! Ono se to nezdá, ale jděte 4 kilometry do kopce, ve skoro 40 stupňovém vedru, s těžkými batohy na zádech a kufrem na kolečkách. Nakonec nám cesta trvá asi 2 hodiny :D Cestou jsme se však ještě zastavily ve známém 7eleven a koupily jsme si můj oblíbený americký nápoj – ledový zelený čaj Arizona.

(Naše první havajská snídaně)

(Z cesty na naše ubytování)

Když dorazíme na 10^th Avenue, kde se má nacházet naše ubytování, začneme se radovat, že už budeme v cíli. Radovaly jsme se však předčasně. Z čísel na schránkách, které nám napovídaly, kde se zrovna nacházíme, jsme se dozvěděly, že naše ubytování se nachází až na samotném konci celé ulice, která je sama o sobě dlouhá asi kilometr a půl. Celé utahané, pomaličku ale jistě odpočítáváme čísla nacházející se na schránkách okolních domů. Jupíííí schránku s číslem našeho ubytování jsme našly, zbývalo jen najít naše ubytování :D Abyste mě pochopili dobře – všechny schránky, všech domů se nachází vedle sebe dole na hlavní ulici, domy však pokračují dále postraními uličkami do šílených kopců. I když nám náš hostitel psal, že je jeho ubytování na kopci a dostaneme se k němu jen po šílených schodech, nemohly jsme to najít a i když nás prosil, ať nerušíme a neobtěžujeme sousedy, kteří nemají moc v lásce airbnb, zastavujeme projíždějící paní a ptáme se jí, jestli náhodou neví, kde je zde ubytování přes airbnb u nějakého Tylera :D Ta hned zastaví přicházejícího mladíka a řekne mu, že jsme taky od Tylera, ať nás zavede k němu domů. Nakonec se dozvídáme, že je to kluk, který taky u něj bydlí a tak nám vysvětlí, jak se k němu dostaneme. Když vidíme ty schody, po kterých budeme muset tahat ten kufr, chceme se otočit a zabalit to tady :D Tylerovo ubytování se vážně nachází na samotném vrcholu kopce, ke kterému se dostanete po nekonečně dlouhých schodech.

(10^th Avenue)

(“Sklep“ pod domem, kde jsme si mohly schovat zavazadla)

Tyler byl zrovna v práci a předání pokoje mělo proběhnout až po 4 hodině až se vrátí domů. Domluvili jsme se však předem, že si u něj pod domem můžeme schovat zavazadla a vydat se tak na průzkum okolí. Jsme ale tak unavené, že se jen převlečeme do plavek a zamíříme zpátky pěšky na Waikiki beach, kde hodláme dnes strávit celý den. Cestou se zastavujeme v jediném obchodu Number One Store na 10^th Avenue, které je vzdáleno od našeho ubytování asi 500 metrů. Nakoupíme zde dostatečné množství chlazeného pití a jdeme. Cesta na pláž je mnohem rychlejší než na ubytování, jelikož už s sebou nemusíme tahat všechny věci a je to krásně z kopce. Nejprve se procházíme po promenádě, nakupujeme pohledy, které chceme poslat do ČR a hledáme, kde si zajdeme na oběd. Chtěly jsme si tu zajít do místní restaurace na nějaké klasické havajské jídlo, když jsme však viděly ty ceny (za jeden chod kolem 20 dolarů), vzdaly jsme to a šly se najíst zase do Burger Kingu. Po obědě jsme si našly místečko na pláži a jen relaxovaly a čvachtaly se ve vodě. Po chvilce začalo mírně pršet, ale po 5ti minutách déšť zase ustal. Tohle na Havaji budeme zažívat po celou dobu našeho pobytu – každé 2 hodiny asi 5ti minutová sprška – v tom vedru je to příjemné osvěžení. Na pláži vydržíme ležet asi 3 hodiny, a jelikož široko daleko nebyl žádný stín, kam bych se mohla schovat, hned první den se mi podaří se spálit :D

 (Number One Store – nejbližší obchod)

(Cesta zpátky na Waikiki beach)

(Waikiki beach)

Jelikož jsme po dnešním velice náročném dni opravdu unavené, rozhodneme se na ubytování dojet autobusem. Bohužel už nemáme k dispozici wifi, ale pamatujeme si, že by tam měl jezdit autobus č. 9. Jdeme tedy na nejbližší autobusovou zastávku, ze které by měl odjíždět náš autobus, a čekáme. Když po chvíli přijede, hned se řidiče zeptáme, jestli jede na Palolo Ave a když odpoví ano, radostně kupujeme lístek a nastupujeme. Po chvíli zjišťujeme, že jedeme na opačný směr a čím dál tím více se vzdalujeme od našeho ubytování. Jdeme tedy znovu za řidičem a ukazujeme mu na mapě, kam chceme dojet. S úsměvem na tváři nám jen oznámí, že nejede na Palolo Ave, ale na Pahoa Ave. Na Palolo Ave totiž jezdí linka č 9S. Co teď? Řidič nás ale uklidňuje, ať nikde nevystupujeme, že dojede na konečnou, tam bude mít 15ti minutovou pauzu a potom jede zase zpátky. Jedeme s ním tedy celou okružnou jízdu :D Cestou si uvědomuji, že už je docela pozdě, umírám hlady a obchod na 10^th Avenue bude už nejspíše zavřený. Verča nachází na mapě větší obchod s potravinami Safeway. Vystupujeme tedy dříve a ještě pár set metrů k němu musíme dojít. Kupujeme zde večeři, snídani, místní piva, nějaké sladkosti a já zde nacházím nejlepší objev za tuhle dovolenou: čipsy značky Hawaiian s příchutí mango a habanero – nejlepší čispy, co jsem kdy měla! Jelikož už nechci riskovat další zajížďku, padlo rozhodnutí na další asi 40ti minutovou procházku domů.

(Cesta špatným autobusem – zde můžete vidět zrádný stroj na peníze)

Když jsme dorazily na ubytování, Tyler byl naštěstí doma. Hezky a mile nás uvítal a odpověděl nám na všechny dotazy. A jelikož chceme zítra ráno brzo vstávat a vydat se až na daleký North Shore, dáme si večeři a hned u prvního piva, které ani nestihneme dopít, usínáme.

 

Havaj: 3. den: Z Amsterdamu až na Havaj

Z AMSTERDAMU AŽ NA HAVAJ

3. den: 20. 9. 2017

Když nás brzo ráno probudil hlídač s tím, že už nemůžeme na letišti spát, byla jsem trochu naštvaná, protože se mi spalo docela dobře a překvapivě pohodlně.

Havaj: 1. a 2. den: Cesta na Havaj začíná

CESTA NA HAVAJ ZAČÍNÁ

1. a 2. den: 18. - 19. 9. 2017

Nadešel den D a jak už je mým zvykem, zase se balím na poslední chvíli. Teda chystám věci na poslední chvíli. Tentokrát se budu balit, jako vážně balit až těsně předtím, než vyrazíme na vlak do Prahy.

Travel Diary | USA 2016

Jelikož mé první léto v Americe bylo jedno z nejlepších a nezapomenutelné, bylo jasné, že se tam budu chtít vydat zase. Původně jsem se však hned další rok vracet nechtěla. V plánu jsem měla několik možností, od pracovní cesty do Norska nebo na Island, až po stopování do Japonska s Kate. Když ale jeden plán za druhým začal odpadávat, ze dne na den jsem se rozhodla, že se vrátím do Ameriky. Bylo to opravdu rychlé rozhodnutí. Jeden večer jsem se rozhodla, že se vrátím a aniž bych se s kýmkoliv poradila, druhý den jsem již měla zaplacenou zálohu na Work and Travel USA. Napsala jsem to své kamarádce Kate, se kterou jsem byla v Americe i poprvé a ta mi s radostí oznámila, že pojede se mnou. A bylo na světě naše druhé dobrodružství v Americe. Jelikož jsme první rok obě byly jako singleguard (samostatný plavčík na menším bazéně), rozhodly jsme se, že si zažádáme o společný multiguard (více plavčíků na větším bazéně). Bohužel jsme se přihlásily docela pozdě (v půlce února), tak ve městě Newport News, kde jsme byly předchozí léto a kam jsme se chtěly vrátit zase, už nebyl žádný volný bazén, kde bychom mohly být spolu. Musely jsme tedy přijmout nabídku do jiného města. Braly jsme to však pozitivně, alespoň poznáme nové místo a nové lidi. Vydaly jsme se tedy "zachraňovat životy" do hlavního města Virginie, Richmondu.

Po práci, jak už bývá zvykem, všichni studenti cestují po Americe a my nebyly výjimkou. Jelikož se všichni nováčci většinou vydávají na Divoký západ (stejně jako my první léto :D), odcestovaly jsme samy dvě na Floridu, kde jsme měly zaplacenou plavbu z Miami na Bahamy. Poté jsme strávily 3 úžasné dny v Universal Studios a v Islands of Adventure v Orlandu. A protože jsme nechtěly utratit všechny naše úspory z plavčíkování, po tomto krátkém, ale úžasném dobrodružství jsme se vydaly zpátky domů.

Travel Diary | USA 2015

Vzpomínkové video na Work and Travel USA 2015

Asi jako většina mladých, i já chtěla zažít pravý americký sen a za léto si vydělat hodně peněz. S kamarádkami jsme tedy vyrazily pracovně na celé léto do Ameriky. Hodně dlouho jsme přemýšlely o tom, co bychom v Americe chtěly dělat. Ze začátku, jsme plánovaly jet do nějakého národního nebo zábavního parku a tam pracovat jako pomocnice všeho druhu. Nakonec i přes mé obavy z toho, že nejsem zrovna nejlepší plavec, padlo rozhodnutí stát se na léto plavčíky.

Kdo jsem?

Kdo jsem?

Jmenuji se Žanet a je mi něco málo přes dvacet. Jsem velký snílek, milovník jídla, knížek, přírody a zvířat. Baví mě objevovat nová místa, cestovat po světě, poznávat nové kultury, ochutnávat nové chutě, bavit se, smát se a užívat si života. Odjakživa mě lákalo cestovat, ale vždy jsem se bála vycestovat někde sama, proto jsem o tom jen dlouho snila. Zlom přišel, když jsem se s kamarádkami rozhodla odjet na celé léto pracovně do Ameriky. Zjistila jsem, že svět není tak děsivý, jak ho všichni popisují a v tom se naplno probudila má vášeň. Už jsem se nebála odjet sama na výlet do Kanady nebo znovu do Ameriky. Naopak jsem zjistila, že je na světě tolik krásných míst a věcí, které prostě musím prozkoumat. A proto vždy, když se mi naskytne možnost někam odjet, neváhám a balím si batoh.  

Dámská jízda na Havaji aneb Jak to vše začalo

Byl konec července roku 2016, když mi má kamarádka Verča napsala zprávu, jestli s ní v březnu nechci letět na Havaj. Letenky v tu dobu byly v akci jen za 12 tisíc z Vídně.