Cesta
do Lvova
1. den:
30. 3. 2018
Jak už bývá Ondrovým zvykem,
každý rok na velikonoční prázdniny využívá 4 dny volna k odcestování na
Ukrajinu a tento rok padlo rozhodnutí na výlet do Lvova, Lucku a do
Ivano-Frankivs. Jelikož jsem tam ještě nebyla, rozhodla jsem se k němu přidat. Ještě nás bude
doprovázet jeho maminka Ivana, sousedka Bronislava a v sobotu večer se k nám
přidá ještě jeho brácha Lukáš s Nikolou.
(Kostel
sv. Olgy a Elizabety, Lvov)
Nastal den D a Ondrův taťka
mě vyzvedává přesně v 10:30 hod. Jedeme k Ondrovým rodičům, kde
nabereme zbytek naší posádky a vyrážíme na autobusové nádraží Ostrava – Svinov,
kde se s námi naposledy rozloučí Ondrův taťka a odjíždí užít si 4 dny bez
manželky a synů doma :D Sotva přijedeme na nádraží, nastává první problém, díky
nepřipravenosti Ondry – jede to za 10 minut (přesně v 11:25) a on neví, odkud to přesně jede … jeho
slova „Je tam napsané prostě Svinov, autobusové nádraží, musí to být někde tady“.
Jelikož se bojí jít a zeptat se na informacích, jdu se projít kolem a hledat
zastávku s označením Leo Express. Naštěstí ji nacházím hned přes ulici. Po
chvíli přijede autobus společnosti Leo Express, který nás má dovézt až do
cílové stanice Lvov, hlavní nádraží. Tento autobus jede přes zastávky Bohumín; Katowice; Kraków Airport; Kraków, dw aut.; Lvov, autobusové nádraží a Lvov, hlavní nádraží. Necháme si tedy odbavit zavazadla a čeká nás skoro 10
hodinová cesta v autobusu (která se díky čekání na hranicích protáhla na 12 hodin). Cesta probíhala v pořádku, polská stewardka byla milá, i když měla samé problémy s Ukrajinci, kteří seděli
hned za námi a pořád si na něco stěžovali. Dokonce nás bohatě zásobila vodou
(dala nám ji 3x, chtěla dokonce snad 4x). Na polsko-ukrajinské hranice jsme přijeli
přesně v 18:15, zde jsme ještě nějakou chvíli stáli. Nakonec, přes polské
hranice projíždíme po dvou hodinovém čekání ve 20:15 a přes ukrajinské hranice
nás pouští po celé hodině čekání ve 21:15.
(Na
ukrajinských hranicích)
Hned víme, že nepřijedeme do
Lvova ve 21:50 na čas, když jsme ve čtvrt stále na hranicích a jen doufáme, aby
nám jela nějaká noční maršrutka, protože se nám nechce tak pozdě večer chodit
přes celý Lvov s těžkými bágly na zádech. Jelikož má autobus velké zpoždění, mění plán trasy a místo na autobusové nádraží, zajíždí prvně na hlavní nádraží, což je naše cílová stanice. Do Lvova tak nakonec přijíždíme v 11
večer. Hned zamíříme na nástupiště, kde vidíme stát nějaké maršrutky. Bohužel
netušíme, která jede do centra na Rynek. Ondra, jak je jeho zvykem, má strach zeptat
se na cestu. Naštěstí jeho maminka je mnohem odvážnější, bere si jeho tablet s mapou
a jde se zeptat řidiče, jestli jede na Rynek. Ten odpovídá ano, proto všichni s radostí
nasedáme do maršrutky 3H (3N). Sotva nastoupíme, hned se nás začnou z otevřených
dveří ptát nějací Češi, kam jedeme a jestli víme, kam jede tahle maršrutka. Odpovídáme,
že do centra na Rynek a snad by tam měla jet i tahle maršrutka. Přistoupí tedy
k nám. V maršrutce se s námi dá hned do řeči jeden Ukrajinec,
který se nám představil jako Vitalij a podle mě byl opilý (dost to z něj táhlo)
a možná si i něco šlehnul. Začal se nás vyptávat, odkud jsme a hned nám začal
vyprávět, jak je Lvov krásné město. Potom začal machrovat a řvát na řidiče,
který čekal, až se jeho maršrutka plně naplní a až poté chtěl vyjet, na koho
ještě čeká a proč už nejedeme. Když to na něj Vitalij zařval asi po třetí,
řidič se rozhodl vyjet. Vitalij si mezitím s námi chtěl pořád povídat, a
jelikož mi už přišel otravný, nechala jsem v tom Ondru samotného, otočila
jsem se k oknu a předstírala, jak mě ta okolní tma strašně moc zajímá.
Když maršrutka přijela na zastávku Rizni Square, rozhodli jsme se vystoupit,
protože dle Ondrovy navigace, jsme byli nejblíže k našemu ubytování a
trasa maršrutky pokračovala směrem od našeho hostelu. Šli jsme tedy pěšky kolem Národního akademického divadla a opery a pokračovali na ulici Krakivkska, na které se nacházel
náš hostel Dream. Už když jsme touto ulicí procházeli, tušila jsem, že se moc
nevyspíme. Na ulici se nacházelo několik mladých Ukrajinců, kteří si užívali
nočního života. Vlastně mi ta ulice připomínala trochu ostravskou Stodolní. Co
pár metrů byl nějaký bar nebo hospoda a po celé ulici se nacházeli opilí nebo
mírně připití mladí lidé, kteří nebyli zrovna moc tiší. Hostel byl ale moc
hezký. Už první dojem byl výborný. Hezký vstup, krásný interiér, bylo tam teplo
a útulno. Na recepci seděla mladá Ukrajinka, která uměla docela dobře anglicky
a vše nám vysvětlila v angličtině. Také jsme byli nadšení z toho, že
jsme dostali 10% slevu na snídani v hostelové restauraci Druzi, kde jsme
plánovali, že se zítra nasnídáme. Jediný „malý problém“ byl v tom, že už
bylo hodně pozdě a měli něco s terminálem, přesně jsem to nepochopila,
jestli už bylo po uzávěrce či co, každopádně jsme museli čekat asi 15 minut,
než to zase zprovozní. Recepční byla však milá, dala nám 2 klíče od pokoje a
nechala nás ubytovat, až poté jsme mohli jít zaplatit kartou celé ubytování.
Jelikož jsme měli zaplacený
rodinný pokoj, kde bylo letiště a poschoďová postel, měli jsme své vlastní
soukromí. Do našeho pokoje vedla zvlášť chodba, do které se dostali jen hosté s klíčem,
takže nás nerušili kolemjdoucí. Na této chodbě se nacházely dveře do úschovny
zavazadel a do našeho pokoje. Byl to malý, ale moc útulný pokoj. Výhodou také
bylo, že jsme měli vlastní koupelnu a záchod. Prostě zn. ideál.
(Náš
pokoj v hostelu Dream)
Protože se mi nechtělo ještě
spát a Ondra byl nešťastný a nervózní z toho, že je na Ukrajině a ještě
neměl ukrajinskou vodku, rozhodli jsme se prozkoumat noční Lvov a zkusit štěstí
a najít nějaký obchod. Zkoušela jsem najít nějaké obchody v mobilu v navigaci,
většina z nich už byla ale zavřená. Ondra si potom vzpomněl na jeden
obchod, kde kupoval levnou vodku, když zde byl v roce 2016, ale i ten už
byl zavřený. Po asi půl hodině jsme se rozhodli, že se vrátíme na hostel. Sotva
jsme se otočili, narazili jsme na otevřený obchod Rukavička, který měl sice do
11, ale svítilo se tam a lidé tam také ještě nakupovali, natěšení vstupujeme
dovnitř. Bereme zde výborný džus Sadočok, který jsme si oba moc oblíbili minulý
rok v létě a Ondra je nadšený z toho, že bude mít konečně svůj
oblíbený Chlébný dar. K jeho smůle zapomněl, že po 11 hodině večerní, už
mu nikdo v obchodě na Ukrajině neprodá žádný alkohol. Se slzami v očích
musí vodku vrátit do regálu a my opouštíme obchod pouze s džusem. Vracíme
se na pokoj a chystáme se ke spánku, zítra nás totiž čeká dlouhý den a nabitý
program ve Lvově.
0 Komentar