Z
AMSTERDAMU AŽ NA HAVAJ
3.
den: 20. 9. 2017
Když
nás brzo ráno probudil hlídač s tím, že už nemůžeme na
letišti spát, byla jsem trochu naštvaná, protože se mi spalo
docela dobře a překvapivě pohodlně. Po ranní hygieně jsme si
vychutnávaly ještě evropskou snídani a sama jsem byla překvapená,
jak ten čas rychle utekl a my se chystaly na odbavení na náš let
do Frankfurtu. Verča má na této cestě zatím jen samou smůlu :D
Nenašly jsme sprchy na letišti a teď jí ještě odbavili batoh,
který chtěla mít u sebe jako příruční. A proč? Do letadla
jsme si mohly vzít příruční zavazadlo + malou kabelku tzv.
carry-on. Bohužel carry-on taška od Verči byla moc velká a tak
své původně příruční zavazadlo musela nechat odbavit. Byla z
toho trochu nesvá, ale upřímně, já bych byla taky. Kdyby se jí
batoh ztratil, neměla by na Havaji skoro nic.
(Let
Amsterdam – Frankfurt)
Let
byl poměrně krátký. Trval jen hodinu, což se dalo očekávat,
když jsme do Frankfurtu letěly jen z blízkého Amsterdamu. Sotva
jsme vzlétli, kapitán hlásil, abychom se zase připoutali, protože
už budeme přistávat. Ve Frankfurtu nám to uteklo taky docela
rychle. Mezipřistání trvalo jen 2,5 hodiny a Verča měla na
letence SSSS, takže jsme o zábavu měly postaráno. Nejdřív jsme
nevěděly, co to SSSS znamená, ale když jsme procházely
kontrolou, upozornili ji, že musí projít ještě speciální
kontrolou a kam má na tu kontrolu jít. Nebylo to nic hrozného.
Musela znovu vybalit celou svou kabelku a projít znovu celou
prohlídkou, ale jelikož ji skoro všechno odbavili, byla rychle
hotová.
Poté
jsme musely jít na speciální pohovor, aby nás vůbec pustili do
letadla. Tohle se mi přihodilo, když jsem poprvé letěla do
Ameriky přes Vídeň se společností Austrien Airlines. Všichni
pasažéři museli projít speciálním pohovorem, než byli vpuštěni
na palubu letadla. Pohovor byl rychlý a nebylo to nic hrozného.
Chlapík se nás ptal, kam přesně letíme, proč tam letíme,
jestli už jsme někdy byly v USA, co jsme tam dělaly, jak dlouho
tam chceme být atd. Když jsme úspěšně zvládly tento pohovor,
dal nám na letenku razítko se kterým nás bez problémů pustili
do letadla.
Tento
let už tak krátký jako předchozí nebyl. Naopak nás čekal
nejdelší let za celou naší cestu - 11ti hodinový let z
Frankfurtu do San Francisca. Jak už jsem zmiňovala dříve, skoro
vždy se mi podaří prospat téměř celou cestu. Tento let není
výjimkou a proto po docela uspokojivém jídle u filmu usínám.
(Na
letišti v San Franciscu)
Do
San Francisca přilétáme kupodivu včas, před osmou hodinou
večerní. Jdeme na online check in, který je mnohem rychlejší,
protože jsme obě už v Americe byly. Naskenujeme jen pas, necháme
se vyfotit a bez čekání rovnou zamíříme k imigračnímu. Byl to
milý chlapík kolem 30ti. Ptal se nás na klasické otázky a potom
začal s námi vtipkovat, že tam určitě jedeme balit chlapy.
Poprvé to byl opravdu fajn pokec s imigračním. Letiště není moc velké, takže zde není ani moc míst
k navštívení. Hledáme proto nějaká volná místa, kde se
usadíme a budeme čekat další 3 hodiny na náš poslední let.
Když se na informační tabuli objeví číslo brány našeho letu,
jdeme se uvelebit rovnou tam … a dobře, že jsme tak udělaly.
Zbývala necelá půlhodina do našeho odletu, když nám bylo
oznámeno, že náš let bude mít asi hodinu zpoždění. Jako
omluvu pro nás však letecká společnost připravila menší
občerstvení. Na stůl doprostřed čekárny položili pár krabic
se sladkostmi a občerstvením. Všichni se na to samozřejmě
nahrnuli jako včely na med. Já za náš tým také, mezitím co nám
Verča hlídala věci. Chňapla jsem po všem, co mi padlo pod ruku a
potom se vystřídala s Verčou, abych nevypadala jako nenažrané
prasátko :D Neuběhla ani slibovaná hodina zpoždění a asi po
40ti minutách nás nechali nastoupit do letadla. V letadle jsme však
ještě nějakou tu hodinku čekali, než jsme konečně vzlétli.
(Omluva
letecké společnosti za menší zpoždění)
(Let
San Francisco - Honolulu)
Na
letišti v Honolulu letadlo mělo přistát o půl jedenácté večer,
ale díky zpoždění na Havaj přilétáme přesně o půlnoci.
Vyzvedneme si batohy, které se nám naštěstí neztratily a
přemýšlíme, co dál. Celé letiště je zavřené a jelikož máme
ubytování zajíštěné až od 16 hod., rozhodneme se do svítání
zůstat na letišti. Potkáváme se s jedním milým uklízečem v
typické havajské košili, který se s námi začne bavit a vyptávat
se nás odkud jsme apod. Když mu říkáme, jak dlouhou a únavnou
cestu jsme zažily, zve nás na večeři. Nabídka je to lákavá,
ale slušně odmítáme a necháváme ho dále pracovat. Našly jsme
si pohodlné sedačky a dopřáváme si svačinku. Po chvilce k nám
přichází hlídač, který nám oznamuje, že zde nemůžeme být a
ptá se nás, na co tu čekáme. Abychom neměly problém, říkám,
že čekáme na náš odvoz, který má zpoždění a bohužel pro
nás přijede až brzo ráno. Zavede nás tedy na venkovní terasu,
kde je jiný hlídač a zapisuje si jména všech lidí, co tam
hodlají čekat nejspíš celou noc. Náš hlídač tomu druhému
řekne, že čekáme na odvoz a ten nás za to bez “registrace“
pouští na terasu. Usadíme se na lavičce blízko toalet a
dostatečně daleko od hlídače a jdeme se očistit na toalety.
Verča hned usíná, zatímco já nám hlídám věci a užívám si
tepla a slaného mořského vzduchu.
(Aloha! – Jsme na Havaji!)
(Čekárna
na letišti v Honolulu)
0 Komentar